ČLENOVÉ U2:

BONO VOX

Vlastním jménem PAUL HEWSON

Otec se jmenuje Bobby Hewson a pracuje jako stražník. Matka, která zemřela, když bylo Paulovi 14 let (+10.10.1974) se jmenovala Iris Hewson.  0Paul se narodil 10.5.1960 jako druhé dítě (první byl Norman) čtyři dny po incidentu se špionážním letadlem U-2. Rodina Hewsonova živla v části Dublinu nazvané Ballymun. Sám se narodil v nemocnici Rotund. Paul byl nesmírně živé dítě, které se neustále snažilo upoutat pozornost ostatních. Léta jeho puberty byli označené jako konfliktní mezi katolíky a protestanty (jeho matka byla protestantka a jeho otec katolík). Paul žil s vražednými pokusy IRA a protestanských odvet. Když zemřela Paulovi matka ztatil její ochranu. Později na její počest napsal písně jako Tommorow, I will follow a Mofo. Že byl Paul velmi činorodé dítko dokládá také jeho vlastní vzpomínka na vlastní diskotékový klub The Web, který si coby adolescent otevřel v počátku sedmdesátých let v budobě školy, kterou navštěvoval. Už tehdy si prý přál být slavný a o to víc byl zklamaný, když jeho podnik v krátké době zkrachoval. Smutek ale brzy vystřídala nová naděje – Paul se dozvěděl o plakátu vyvěšeném na nástěnce ve škole Mount Temple comprehensive school. Přidal se ke skupině, kterou tvořil on, zakladatel Larry Mullen, Adam Clayton, Dave Evans a jeho bratr Dick Evans. Bono byl však mizerný hráč a ve zpěvu také měl co dohánět. Ale byl podzim roku 1975, blížila se punková revolta a instrumentálí schopnosti v té době nehrály roli. Hudba přestáváala být o technice a kytara začala sloužit v prní řadě jako vyjádření osobního postoje a přesvědčení, že každý může dělat, co se mu zachce. Hned na začátku založení skupiny Feedback (později The Hype a pak U2) dostal Paul novou přezdívku Bono Vox, jméno převzaté z názvu jednoho blízkého obchodu s hudebními nástroji (Bonavox hearing aid shop). Dne 21.8. 1982 se Bono oženil s přítelkyní Alison Stewart s kterou má dnes dvě dcery Jordan a Memphis Eve. Dodnes s ní žije a pro změnu na její počest jí složil k narozeninám (neboť na ně zapomněl a nekoupil žádný dárek) píseň Sweeatest thing.

THE EDGE

Vlastním jménem DAVE HOWELL EVANS

Dave se narodil 8.8.1961 v Londýně. Dave byl prostřední dítě Garvin a Gwenda Evansových, měl o dva roky staršího bratra Dick a jeho sestra Gill se narodila na přelomu roku 1962/63. Rodina se přestěhovala do Malahide, části kde žila také rodina Claytonových. Dave nastoupil do školy Mount Temple a byl o rok pozadu za Bonem. Dave byl uzavřený a divný,ale také uměl hrát na kytaru jako nikdo jiný. Po spatření letáku ve škole se stal spolu se svým bratrem Dickem členem skupiny.

Edgova první kytara byla vyrobená jeho bratrem a jím samým, ale moc dobře nezněla. The Edge se poté stal jedním z nejlepších kytarových hráčů v historii muziky.. Vytvořil některé opravdu neuvěřitelné hudební doprovody, od Sunday Bloody Sunday, a není také možné zapomenout na jeho fanózní sóla jako např. All I want

is you, Where the streets have no name atd. Navíc Dave často předělává staré hity, jednou sám řekl: "Chtěl bych předělat každé album U2". Nebo také řekl, že by rád napsal písně, které napsal na album Boy, ale jak sám přiznal, už neví jak. Dave také napsal písně Van Diemen´s land, Numb a vytvořil skvělý doprovod k písním Sunday Bloody Sunday a Wake up Deadman. The Edge se oženil s Aislinn O´Sullivanovou a mají spolu tři dcery: Holly (nar.1985), Aaron (nar.1986) a Blue angel (nar. 1989). Rozešli se v r.1991, ale nerozvedli se.

ADAM CLAYTON

Adam se narodil 13. března 1960 v Chinner v Anglii. Když bylo Adamovi pět let, se jeho rodina (Brian a Jo Claytonovi, jeho sestra Sarah Jane) přestěhovala do Malahide, začal chodit do školy. Adam nikdy neměl rád školy, pravidla a nařízení. Když začal chodit do školy Mount Temple stal se ještě větším rebelem a tak trochu hipíkem. Nikdy nemohl přehlédnout jeho kulaté brýle a afgánský kabát. Našel budoucnost v muzice Jeho život se stal slavným když mu Bono představil Naomi Campbellovou, do které se rychle zamiloval ale stejně rychle také spolu skončili. Je považován za nejdivočejšího člena U2, je známa jeho láska k alkoholu a kouření. Nemůže zapomenout jak byl zatčen pro držení marihuany a nesměl se v Americe na jeden rok objevit......

LARRY MULLEN jr.

Narodil se jako druhé dítě Maureen a Larrymu seniorovi Mullenovým, po jejich dceři Cecelii (nar. v r.1957) a před jejich další dcerou Mary (nar. v r.1964) která však nečekaně zemřela v r.1973 dne 31. Října 1961. Mullenovic rodina žila ve městě Artane. Stejně jako Adam Clayton, mladý Larry měnil neustále školy. Nakonec skončil ve škole Mount Temple. Začala se mu líbit muzika, hlavně klavír, ale brzy začal hrát na bicí. Nesnášel hudební pravidla a učitelova nudná hudební cvičení. Jeho sestra Cecelia mu věnovala jako dárek bicí soupravu, aby se mohl zlepšovat. Larry dostal nápad založit si skupinu. Ve škole vyvěsil papír ve kterém doslova stálo: "Utratil jsem peníze za bicí soupravu, udělá někdo stejnou věc s kytarami a chtěl by se mnou tvořit skupinu?" O několik dní později se v jeho kuchyni sešlo pět kluků. Ale jediný kdo byl schopný "doopravdy hrát" byl sám Larry..... Na škole také poznal svou přítelkyni Ann Achesonovou a z nějakého důvodu se dosud nevzali. 4.října 1995 se jim narodilo dítě, kterého pojmenovali Aaron Elvis. Možná se divíte proč Elvis? Larry miloval (a miluje) Elvise Presleyoho, a jestli jste viděli film Rattle and Hum, mohli jste vidět jak Larry seděl na Elvisově motorce.... Larry není jenom sexy bubeník (jak řekl "Boy George": Bono, jestli si ještě nenašel to co hledáš, podívej se za bubny!), ale navíc také člen skupiny, který dal impuls k jejímu založení a stal se její nena-hraditelnou součástí.

HISTORIE U2:

 První kapitola historie U2 se stala v Artaně, na předměstí irského hlavního města Dublin, přesněji na MOUNT TEMPLE COMPREHENSIVE SCHOLL.
V této škole vyvěsil nadaný hudebník Larry Mullen inzerát v němž shání hudební nadané lidi, kteří by byli ochotni hrát ve skupině. On sám hrál na bicí a stačil projít už dvoumi seskupeními Artan Boys Band a Post Office Band. Do obou skupin však přišel až poslední, byl proto nucen respektovat požadavky ostatních kapelníků a navíc ani hudba ani jedné ze skupin mu příliš nezamlouvala.
Na škole však poznal kytaristu Alberta Bradshawa, který mu ihned představil dalšího s excelentním hudebním sluchem. Jmenoval se Dave Evans (později mu Bono dal přezdívku The Edge - prý podle jeho hranatého obličeje). Dave byl inteligentní typ, trochu introvertní a sarkastický, který žil jako protestantský ostrov v moři katolíků. Spolu s mladším bratrem Dickem interpretovali písně od The Beatles. Larry vzpomíná: "Dick a Dave neměli žádnou kytaru. Rozhodli se, že si ji vyrobí. Byla to ta nejneuvěřitelněji vypadající mašina jakou jsme kdy viděli." K bratrům Evansovým se připojil člověk posednutý elektrickou kytarou - Adam Clayton. Adam též studoval nějaký čas na Mount Temple school, ale byl slabým žákem. Po problémech s učením se jeho kytara koupená za drahocenných 12 liber, přičiněním jeho rodičů rozletěla nárazem o dlážku.  Dál do skupiny přišel nepříliš dobrý hráč a zpěvák Paul Hewson (později přezdívaný jako Bono Vox). Od malička měl sklony k umění. Teď, když začala éra punk, nevydržel doma nečinně sedět. Na první zkoušce se střetla tato sestava - Paul Hewson - zpěv, Adam Clayton - basová kytara, Larry Mullen jr., Dick a Dave Evansovi - kytara.

Dick však už na začátku startu skuiny z kapely odešel, takže nakonec zůstala čtveřice hudebníků, kteří spolu hrají dodnes.
            První spory začali okolo názvu skupiny. Adam navrhoval The Feedback a The Hype, ale Bonovi vrtal v hlavě stále název U2. Tento název měl spousty významů. U-2 bylo americké špionážní letadlo, které v Rusku roku 0960 pár dní před Bonovým narozením sestřelili, U2 byla americká vojenská ponorka, a vyslovovalo se to anglicky "You too" - vy také. Nejlepším způsobem jak rozhodnout o názvu skupiny, bylo rozdělit jeden koncert na více částí vystoupení, jedno jako Hype a druhé jako U2 a nakonec se publika zeptat, který název se jim líbí víc. Události začali mít rychlý spád. Na základě demokazety si je vybrala společnost Island records, která vytušila možný úspěch. Ještě předtím však stihli v září 1979 vydat singl U2-3 a Another day, které byli k dostání jen v Irsku. Začali spolupracovat s manažérem Paulem McGuinessem a s producentem Stevem Lillywthitem. V březnu 1980 vyšlo první album Boy. Island vsadí na jejich kartu a poslala je na turné po USA, kde se dostavil okamžitý úspěch. Skladby jako I will follow či Twillight přivedlo obecenstvo vždy do varu. Pak po prvním turné navštívili více nahrávacích studií, kde vznikli nové písně jako Gloria, Tommorrow a October. Nejdříve provizorně pojmenovaný jako Scarlet vychází nové album v listopadu 1981. Definitivní název však zní October. Kritici skupiny ho označili jako silně křesťanské album. Dosáhlo však 11. Místa v britském žebřícku a ve GB se ho prodalo 250 000 kusů a to i přesto, že na jeho propagaci v Evropě nepohnuly U2 ani prstem a zeměřili se víc na americký kontinent. Po 12 měsících jeli na další a to na třetí turné. Financovala ho firma Warner Brothers, která vydávala jejich alba v USA. U2 se stali mýtem.
Věci se zkomplikovali tehdy, když je americká část fanoušků nutí se přizpůsobit více americkému stylu hraní. Novým albem War (březen 1983) je už plná americkým rockem. U2 se představují jako pacifisti, kteří jsou proti vojně, násilí a terorizmu. Otevřeně kritizují Falklandský konflikt, vraždění v Jižní Africe a rozpory v Palestině. Skaldbě New Year´s Day je vzdaním holdu odborové organizaci Solidarita, kterou založil Lech Walesa v Polsku.

V listopadu 1983 Island vydává EP Under a blood red sky. Na Cd je 8 písní nahraných na živo v Red Rocks v Denveru, ale i z jiných koncertů. Na stejnojmenné videokazetě je jedenáct z původních dvanácti, které se odehráli na vzpomínkovém koncertě v Denveru.
V květnu roku 1984 vyhlásil časopis Rolling Stone U2 za skupinu roku právě v čase, kdy se kapela dala do sktudií na nahrávání alba The Unforgettable fire, kdy název byl převzán z pojmenování výstavy v Chicago Peace muzeum, kde ti, co přežili bombardování Hirošimy a Nagasaki vystavovali svoje díla. Na albu se nacházejí skladby jako Bad a Pride. Ta je jakýmsi manifestem pacifismu a oslavou lidí, mezi kterými U2 vyzdvihli Martina Luthera Kinga. Tomu také patří píseň MLK. Album The Unforgettable fire je vyhlášené za nejlepší album 80-tých let.
V roku 1985 se skupina zúčastňuje koncertů při příležitosti 25. Výročí Amnesty International. Hrají spolu s hvězdami jako Sting, Joan Baez, Peter Gabriel, Bryan Adams, Bruce Springsteen či Annie Lennox na koncertě artistů proti Apartaidu. Bono navštívil Etiopii a Střední Ameriku na podporu humanitárních akcí.
V roku 1987 vychází album The Joshua Tree a objevili se skladby Where the streets have no name, With or without you. Bullet the Blue Sky, One tree hill. Hudební veřejnost je nazývá novými mesiáši. V 8.listopadový den roku 1987 zaútočila IRA na Enniskillen a zabila deset civilistů. U2 se právě nacházeli v Denveru, stát Colorado. Na koncertu Bono přerušil na chvíli hudbu v písni Sunday Bloody Sunday a povídal: "Tak jsme tu, irové v Americe. Irové přicházejí do Ameriky už roky. Někteří legálně a někteří ilegálně. Někteří přicházejí za prací, jiní utíkají před násilím v Severním Irsku a šílenými akty terorizmu, jaký je dnes v Enniskillenu" a Bono spustil píseň. Pak nadává na revoluci v Irsku a nechce víc….

V dubnu 1988 odcházejí U2 do Los Angeles na natáčení filmu Rattle & Hum, ke kterému nahráli i stejnojmenné CD, které obsahuje šest živých a devět studiových nahrávek. Album Rattle & Hum je vrcholem tvorby U2 v 80-tých letech.
Z jasných důvodů existuje čas před a po Rattle & Hum a U2 to dobře věděli. Dostali se na vrchol svých možností.

Nastal čas rozhodování o budouconosti. Kapela stojí na pokraji rozpadu….          
    U2 přiletěli do Berlína posledním letadlem, které ještě přistávalo v rozděleném Německu. Evropa procházela překotnými změnami a U2 se rozhodli zde hledat inspiraci pro své nové album. Předchozí deska Joshua tree je dostala do nezáviděníhodné pozice - celosvětově opěvované album nemělo už podle názoru novinářů nikdy najít rovnocenného následníka a oddálení okamžiku pravdy v podobě dvojalba Rattle and Hum, částečně pořízeného ve studiu, částečně nahraného na americkém turné, zavedlo U2 až k nejvzdálenějším kořenům jejich tak specifického stylu. Takže - kam dál?
Bono byl přesvědčen, že berlínské studio Hansa, kde vznikla jeho oblíbená alba Davida Bowieho, bude výtečnou inspirací pro kapelu ve slepé uličce. Idea to byla hezká, ale každá myšlenka se alespoň v něčem odlišuje od reality. Nešlo ani tak o to, že studio od dob návštěvy Davida Bowieho značně zchátralo a dva producenti, Daniel Lanois a Floood, si museli dovézt své vlastní nahrávací zařízení, jako spíš o neshody uvnitř kapely. Adamovi Claytonovi a Larrymu Mullenovi se totiž příliš nelíbily nové písničky, které jim The Edge a Bono přehrávali. Styl, směřující k taneční hudbě, je nijak nelákal. The Edge byl v té době v zajetí experimentální hudby, noiseových a alternativních kapel a elektronických kytarových zvuků. K jeho nejoblíbenějším čerstvým objevům patřili Nitzer Ebb, Nine Inch Nails, KMFDM a Front 242. Larry přiznal, že ani jedno z těch jmen nezná a na Edgeovu otázku, co tedy poslouchá, odpověděl, že Led Zepppelin a Jimiho Hendrixe. Pochopitelně. Podobně jako spousta jeho vrstevníků, kteří si v pubertě prošli punkovou revoltou, objevoval ty kdysi nenáviděné rockové dinosaury až s odstupem času a dnes už by mu patrně nevadilo hrát to, co tehdy hrávali oni. Jenže byl v příliš progresivní kapele a Bono stál při Edgeovi, když zdůrazňoval, že by se U2 měli pokusit alespoň o podobný taneční rytmus, jaký mají manchesterské kapely typu The Stone Roses a Happy Mondays. Adam, pravidelný návštěvník klubů a diskoték, namítal, že Manchester už je pasé, Bono odporoval. Spory pokračovaly a velmi brzy se vytvořila ostrá hranice mezi Edgem a Bonem na straně jedné a Adamem a Larrym na straně druhé. Lanois, od Unforgettable fire jakýsi pátý člen kapely, se přidal na stranu zastánců konzervativního přístupu k budoucnosti. "Můžeš být jen to, co skutečně jsi a my víme, co jsou U2. Tak proč zkoušet předstírat něco jinýho?" V podobně vypjaté situaci se kapela ocitla prvně a neshody zašly dokonce tak daleko, že se stále častěji dostávala na přetřes otázka, zda měla kapela vůbec po Rattle and Hum pokračovat. U2 s sebou sice měli demosnímky, pořízené koncem léta v malém dublinském studiu, ale Larry a Adam byli přesvědčeni, že ty skladby nejsou nijak zvlášť dobré. Larry později přiznal, že byl proti jakýmkoli dalším pracím na těchto skladbách. "Myslel jsem si, že když už jsme se pokoušeli na nich udělat to nejlepší v Dublinu a k ničemu to nevedlo, tak jaký by mělo význam vracet se k nim znovu v Berlíně?" Ty náčrty měly pracovní názvy Acrobat, Real Thing, Love is Blindness a Tryin´ to throw your arms around the world. Bono se nejvytrvaleji snažil pohnout s další skladbou, nazvanou Who´s Gonna Ride your wild horses, ačkoli všichni ostatní byli přesvědčeni, že by bylo nejlepší ji rovnou hodit do koše. Bono se ale nechtěl vzdát refrénu : "It´s alright, it´s alright, it´s alright / She moves in mysterious ways, byť by se napasoval na kteroukoli ze skladeb. The Edge dokonce začal vymýšlet novou melodii, jen aby vznikla alespoň nějaká celá písnička. Druhá polovička kapely nad těmito snahami jen krčila rameny. "Uvědomil jsem si, že s Edgem nemůžeme na Larryho a Adama jít tak ostře, jak jsme původně zamýšleli. Chtělo to svůj čas a my to zpočátku hodně uspěchali," svěřil později tisku bono. Hádky nabírali na intenzitě a zatímco autorské duo bylo stále nadšenější svými výsledky, rytmika se tvářila o to nepřístupněji. Jeden z četných sporů na toto téma zakončil Larry slovy: "O čem to tady do prdele pořád mluvíte? Vždyť je to celý strašně jednoduchý - nenapsali jste vůbec žádný pořádný písničky ! Kde máte nějaký skutečný písničky?!" Samozřejmě, že v tom hrála podstatnou roli uražená ješitnost. Nesváry se totiž vyhrotily přesně v okamžiku, kdy Bono a The Edge začali porušovat dlouholetou tradici společného skládání a přinášeli své vlastní skladby takřka hotové. Larry byl první, kdo si začal stěžovat, že nejsou s Adamem dostatečně zapojeni do tvůrčího procesu, ale jen zneužívání k dokončování už předem dané struktury. Hádky mezi Bonem a Larry, reprezentanty dvou protipólův kapele, vypukly naplno. Zatímco Bono byl nejotevřenější všem novým postupům, technologiím a hudebním stylům, Larry brzdil Bona v přílišných experimentech, Bono zase Larryho povzbuzoval k větší přístupnosti. Střetávali se někde uprostřed a výsledek byl jen ku prospěchu věci. Tentokrát tomu bylo naopak a ani jeden z nich nechtěl ze svých názorů slevit. Bill Flanagan ve své knize U2 At The End Of The World zaznamenal hádku, kdy Larry vyčetl Bonovi, že ani pořádně neví, kým vlastně je. Bono mu odpověděl, že Larry to naopak věděl vždycky, protože se nikdy nezměnil. "Deset let sis nebyl schopnej změnit ani účes," křičel prý tehdy Bono na zakladatele skupiny. Mnohem později se Bono nechal slyšet, že je přesvědčen že skutečně neví, kdo je. "Nevím, jestli jsem takovej nebo onakej nebo jakej vůbec, ale proč bych nemohl být vším? Kdybych věděl, kdo jsem, nemohl bych být umělec, nemohl bych být v kapele a nemohl bych psát texty.
         Rytmika pracovala na dublinském demosnímku společně s Bonem a Edgem, ale ti si pak vzali kazetu s nahranými základy a už sami nepsali slova, melodie, kytarové dohrávky a doplnili většinu potřebných partů. "Vážně jsem chtěl natáčet rytmickou desku, vždyť jsem baskytarista! Proč bych to neměl chtít? Přiznávám, že toho o industriální muzice moc nevím, ale pokud je tady písnička, natočím rytmiku. Jestli ti dva chtějí změnit výsledný zvuk na industriál, fajn. Je pravda, že jsme se s Larrym po natočení základů už o nahrávky dál nestarali, ale to bylo jenom proto, že jsme ty věci z Dublinu nepovažovali za něco mimořádného," obhajoval později svůj a Larryho postoj Adam Clayton.
Zarputilost, s jakou se Bono a The Edge drželi i přes připomínky svých spoluhráčů těchto přípravných materiálů, vyvolávala jen další a další spory. Přitom Bono tvrdí, že mu tehdy o rytmiku šlo v první řadě. "Jestliže se U2 zabývají erotikou, musí se odrazit v hudbě stejně jako v textech, a právě rytmus je dneska součástí jazyka. " Obě strany to ale chápaly poněkud odlišně, což Bona přimělo zeptat se přede všemi The Edge, zda si myslí, že Adam úmyslně svou pomalou hrou sabotuje nový styl kapely, který se oni dva snaží zformovat. Adam podal Bonovi basu a řekl: "Ukaž mi, co mám hrát, a já to zahraju. Nebo to chceš zahrát ty? Fajn, jdi do toho."
V popisování dalších hádek by se dalo dlouho pokračovat, byly na denním pořádku. Výsledkem bylo, že ani po třech měsících ve studiu neměli U2 žádnou konkrétní představu, jak svoji hudbu přesunout přes práh devadesátých let. Jediné téma, které se stále častěji vracelo na mysl všech členů kapely, byly úvahy o rozchodu. "Možná jsme to skutečně měli po novoročním koncertu udělat a pak by se vidělo, co by se stalo," připustil tehdy průběhem natáčení znechucený The Edge, pro něhož byl poslední kapkou absolutní nezájem Daniela Lanoise o další vývoj kapely. "Jednou odpoledne jsem zašel do studia a našel jsem tam Dannyho, jak si hraje na kytaru a zpívá nějakou písničku nazvanou Down All The Day. Zněla, jako by byla z Joshua Tree, a toho chlapa snad vůbec nezajímalo, že se snažíme přesně od tohoto zvuku odříznout.
Nakonec to byl The Edge, kterého napadla spásná myšlenka povolat někoho objektivního, jenž by kapele pomohl ze začarovaného kruhu. Volba padla na spoluproducenta dvou předcházejících mistrných studiových alb, Briana Ena. Bylo na něm, aby rozřešil spor mezi zastánci konvenčního zvuku - Larrym, Adamem a Lanoisem - a tvrdohlavými průkopníky nových směrů, reprezentovanými Bonem a The Edgem. Eno to udělal s taktem vlastním zkušenému producentovi. Když si vyslechl vzniklé nahrávky, rychle se mu podařilo nalézt smírnou cestu. Dobře si vědom Edgeových ambicí a Lanoisova odporu k experimentům, strávil s kapelou dva měsíce předváděním nejrůznějších studiových triků, využití vrstvení nejmodernějších zvuků, hlasových efektů, samplerů a smyček. Verdikt byl velmi jednoduchý - U2 mohli zůstat věrni svým osvědčeným postupům, ale díky těmto studiovým možnostem mohli dodat nově vznikajícím nahrávkám zcela čerstvý sound. To napomohlo čtveřici rozhádaných muzikantů nalézt opět společnou řeč - během jediného odpoledne se podařilo natočit nejsilnější skladbu Achtung baby, hitovku One. Tři další skladby vznikly během následujícího týdne… Berlínské studio Hansa se tak po letech opět mohlo pyšnit dalším vynikajícím albem. Achtung Baby nakonec překonalo veškerá očekávání a dokázalo to nejdůležitější - s U2 je třeba počítat i v devadesátých letech.
Prvním singlem z nové desky byla skladba The Fly, vybraná údajně proto, že nezněla jako nic,m co by připomínalo U2. A to právě kapela chtěla. U2 spoléhali na to, že když tak dlouho nevydali žádný nový singl, vezmou teď od nich rádia cokoliv, co jim dají - "tak proč jim nedat něco hodně podivného?" ptal se Bono. Jeho předpoklad byl zcela správný a skladba The Fly se rozbzučela étery v takové míře, že se stala celosvětově nejhranějším podzimním hitem roku 1991. Potíže nastaly až s klipem. Jestliže aktuální singl přinesl tak převratnou hudební změnu v dosavadním stylu U2, musela tomu odpovídat i progresivní image. S novým zvukem mohli U3 směle vyrazit do deváté dekády, těžko by ale obstáli se svým ´přirozeným´ zjevem. Ten už svou povinnost splnil v osmdesátých letech - dlouhé vlasy, kožené boty, kovbojské klobouky, džíny a košile nebo vesty rovnou na tělo, stejně jako klipy natáčené na ulici za účasti nadšených chodců, to všechno stavělo U2 do role antihvězdných typů. Tak jako měla rockové bicí nahradit rytmika připomínající strojový automat, a jevištní reflektory, které při turné k albu Joshua Tree decentně nasvěcovaly členy kapely, vystřídaly lasery a stroboskopy, proměnili se i jednotliví protagonisté. Doba si žádala své…
K natáčení klipu Fly se Bono nechal ostříhat a zvolil černý kožený oděv a velké vypouklé brýle, téže barvy. Vpadal jako obří lidské moucha, což ho fascinovalo natolik, že se rozhodl používat tento kostým na celém turné. Svým způsobem inspiroval nejen ostatní členy kapely, ale především Willieho Williamse, který byl hlavním pódiovým designérem a kterému zpěvák líčil své představy budoucí scény. Bono si představoval pódium koncipované jako model futuristického města s několika televizními věžemi a velikánskou obrazovkou v pozadí. S návrhem souhlasili i Adam a Larry, kterým se líbila myšlenka jejich kostýmu ve stylu speciálních vojenských uniforem. Nejzvláštnější úkol v této ´hře´, ale dostal The Edge. Jako kytarista měl vypadat co nejtřpytivěji a nejnablýskaněji a byl mu proto zhotoven zvláštní oblek, zdobený třpytkami ve tvaru hvězd. Módní návrhář Fintan Fitzgerald měl navrhnout kostým,k který by z The Edge dělal kytarového hrdinu - něco mezi cetkami ověšeným Hendrixem a návštěvníkem z jiné planety. Pověstný Edgeův klobouk nahradila slušivá čepička, případně šátek, a navrch dostal dva masivní prsteny s emblémem skupiny. Proměna byla kompletní a přesně ladila s pódiovými dekoracemi - 29. Února 1992 se v Lakelandu na Floridě mohli vyprodanému amfiteátru konečně přestavit zcela noví U2. Začínalo turné, které mělo trvat bezmála dva roky, a v jehož průběhu vzniklo i sedmé studiové album… WELCOME TO ZOO TV!! WATCH MORE NEWSPAPER!

Skladby, které se později objevily na albu Zooropa, vznikaly průběžně během turné Zoo Tv. Původně U2 zamýšleli vydat na jaře nebo v létě roku 1993 pět a šest skladeb jako EP, ale s postupem čase se stále jasněji začala utvářet konkrétní představa dlouhotrvající desky. "Album Zooropa mělo zachycovat Evropu na počátku devadesátých let tak, jak jsme ji viděli během našeho víc než ročního turné," vysvětluje Bono s odkazem na tehdejší výrazné politické změny v Evropě. Rozpad Československa a Sovětského svazu, národostní spory v Jugoslávii, výrazný výskyt extremistických a teroristických skupin v západní Evropě, to všechno Bona utvrzovalo v názoru, že z Evropy se stala jedna veliká Zoologická zahrada, v níž se všechna zvířata dostala s klecí a teď nastává boj o přežití. "Stále častěji jsme si na cestách všímli neonacistických nápisů na zdech, dozvídali se o propukajících válkách a statisících uprchlíků," říká Bono. "Potřebovali jsme to prostě nějak kometovat." Tříměšíční přestávku v turné tedy vyplnili nahráváním nové desky, která zaskočila celý svět, nejvíc, ale vydavatelskou firmu Isladnd Records. "Nečekali jsme,že by se tak brzy po Achrung Baby mohlo objevit nové album. Když nám kapela oznámila, že bych chtěla vydat v červenci další desku, zaskočilo nás to. I proto měla Zooropa mnohem menší propagaci než předchozí desky - nebylo prostě dost času na přípravu pořádné reklamní kampaně," vysvětloval nedávno mluvčí Island Records, který tím reagoval na otázku, zda firma nebyla zklamána výrazně nižším prodejem posledního alba. Přiznal dokonce, že z komerčního hlediska nebylo vydání desky v průběhu turné nejšťastnějším tahem - lidi neměli čas, aby se jim po oblíbené kapele začalo stýskat, jako tomu bylo během tříleté odmlky mezi alby Rattle and Hum a Achtung baby. Ostatně o uspěchanosti (i co se týká samotného nahrávání) hovoří i Flanagan. Jeho slova potvrzuje skutečnost, že ačkoliv nové turné (nebo druhá část Zoo Tv, jak chcete) Zoo Tv - Zooropa započalo už 9.května, teprve 7. Července byli U2 schopni hrát první skladbu z nové desky. "Neměli jsme čas si před zahájením turné nacvičit nový repertoár tak, abychom ho mohli hrát na živo. Dohánělo se to proto během zvukových zkoušek v průběhu turné s tím, že novinky budeme do koncertního repertoáru zařazovat postupně," přiznává Bono.
Paralelně s natáčením alby vznikala opět nová image -jak členů kapely, tak celého turné. Základ pocházel z předchozí části Zoo Tv -od přepínání televizních kanálů, vystoupení břišních tanečnic a popíjení šampaňského s vybranou fanynkou na pódiu - jen show už neotvíral ohňostroj laserů, ale archivní záběry jedenáctiletých členů Hitlerjugend, hrajících na bubny na berlínských olympijských hrách v roce 1936, a sestřihy nedávných evropských událostí, Bono nebyl Muším mužem, ale Satanem, která rád telefonuje uprostřed koncertu různým světovým osobnostem, nebo si alespoň objedná v nedaleké pizzerii třicet tisíc Capriccios. Tak vznikla nová postava, která měla v průběhu vystoupení všechno s patřičným nadhledem komentovat. Bono ji nazval -
MacPHISTO.

V rock´n´rollu je velká hromada sraček, ale spousta z nich je vcelku v pohodě," vyjádřil se v roce 1993 Bono k otázce, týkající se jeho podivných pódioných stylizací. "Rock´n´roll je show a show znamená stylizaci, což mě baví." Na závěr předchozí části využíval Bono Mirrorball Mana, klasického amerického televizního evangelistu, a teď se snažil nalézt určitý ekvivalent této postavy, která by byla Evropanům srozumitelnější a přitom měla podobnou moc. Gavin Friday mu poradil, ať použije postavu ďábla, což Bono odmítl jako velmi laciný nápad. Když ale Finstad Fitzgerald přišel se zlatým oděvem, vysokými botami ve stylu sedmdesátých let natřenými zlatou barvou a prototypem růžků, Bono neodolal. "Bono je komediant, takže když se oblékl do těch zářivých šatů, nabílil si tváře, zvýraznil rty a nasadil červené rohy, vypadal fakt báječně. A to rozhodlo," vzpomíná na vznik postavy návrhář Fitzgerald.
Bono pečlivě vytvářel přesný charakter své nové role - ďábel jako poslední rocková hvězda. "Nechtěl být jen figurínou navlečenou do zářivých šatů a ztělesňující nějakou postavu. Šlo mu o to, aby tahle nová image nebyla prázdná, ale měla své jasné poselství," vysvětluje The Edge. Předobrazem Bonova ďábla neměl být jen klasický Goethův Faust, ale jakýsi kříženec mezi Joelem Grayem, hvězdou berlínského kabaretu třicátých let, a Elvisem Presleym. Podle Bonova názoru tihle všichnis ďáblem směnili své nesmrtelné duše za pochybné znalosti a schopnosti, což ho nesmírně fascinovalo. "Občas mívám sen, ve kterém se mi zjevuje Elvis a jen se vševědoucně usmívá. Vždycky potom přemýšlím, jestli jsme taky v určitém období nezaprodali naše duše ďáblovi," vysvětluje Bono, který si jako závěrečnou skladbu koncertů turné Zoo tv vybral právě Elvisovu I can´t help falling in love with you. "V té písni je jeden moment, kdy Elvis zpívá trochu neskutečně, a v tu chvíli můžeš slyšet, jak se blíží jeho duch - tlustý, potící se a přecpaný hamburgery." A tak dostala Bonova postava jméno MacPhisto - jako složenina z názvu restaurací MacDonald´s a Mefisto.
MacPhista Bono představil hned na prvním koncertu pokračujícího turné Zoo Tv. Bylo to 9. Května 1993 v Rotterdamu. V předvečer Bonových třiatřicátých narozenin. Druhý den mu bylo stejně let jako Ježíšovi, když ho ukřižovali - a on stál na jevišti coby ztělesnění Satana. "Podívejte, co jste ze mě stvořili!" křičel Bono na překvapený dav. "Udělali jste mě slavným a já vám za to děkuju. Vím, že jste šťastní, když vás vaše popová hvězda vzrušuje, takže jsem koupil tohle!" a Bono pozvedl nohu a ukázal publiku svou zlatě zářící botu, která se zároveň mnohokrát zvětšená objevila na obří obrazovce. Publikum bylo nadšené. Stejně, jako když Bono ve skladbě a The Fly pravidelně odhazoval růžky se slovy: "Pryč s tou maškarádou, teď začíná skutečná rock´n´rollová show!" Svou zbylou image ale neodložil - naopak. Postupem času si z obličeje jen částečně smazával líčidla, která mu stékala po zpocené tváři a stírala jemnou hranici mezi skutečným Bonem a fiktivním MacPhistem. Vrcholné číslo ale měl připravené až na samotný závěr. V poslední skladbě osaměl na předsunutém jevišti a v záři jediného reflektoru odzpíval Presleyho skladbu I can´t help falling in love with you. Pak se teatrálně otočil a zatímco prostory stadiónu rozezvučela z reproduktorů puštěná původní verze tohoto slavného hitu, Bono se skloněnou hlavou kráčel sledován kuželem bílého světla zpět na hlavní pódium, kde zmizel ve tmě a na obřím plátně v tu chvíli naskočil obraz Elvise Presleyho - jako by se poslední rocková hvězda protla s první.
Bono byl na tenhle dramatický závěr náležitě pyšný a v nejednom rozhovoru vysvětloval, že skladba I can´t help falling in love with you nemusí být vždycky jenom o lásce k ženě. "Většina lidí miluje víc slávu, postavení a peníze, než svou lásku," soudí Bono, což se snažil demonstrovat později přidaným výstupem s bankovkami ZooECU, které rozhazoval při skladbě Desire a celý výstup doprovázel slovy: "Tady máte svoji lásku." A lidi se bavili. Byla to přece jenom krásná stylizace - a to je show.

Naposledy se takhle U2 předvedli 10. Prosince 1993 v Tokiu, kde odehráli závěrečný, stopětasedmdesátý koncert turné Zoo Tv. Znamenal rozloučení na čtyři roky, během nichž se zprávy o U2 přesunuly z hudebních časopisů na stránky společenských rubrik bulvárních plátků. Nastal čas na akademické debaty na v(d)ěčné téma ´Kam dál?´, které provázejí delší mlčení každé slavnější kapely. A pochopitelně příležitostně problesknuvší fámičky o rozchodu kapely. Záminka se najde vždycky, bonovu sólovou coververtí Cohenovy Hallelujah na tributu Tower of Song počínaje a nedávnou úpravou původní melodie na soundtrack k filmu Mission: Impassible dvojice Clayton - Mullen konče….
Na přelomu 1994-1995 nahráli U2 pod názvem Passengers hudbu k fiktivnímu filmu Original Soundtracks 1. Nachází se zde známá píseň Miss Sarajevo. Je to protest proti násilí v bývalé Jugoslávii.

Na nahrávání Popu dělali hudbu s ještě větší intenzitou jako doposud. Tlak navíc pramenil z odhodlání překonat navždy ten styl, který je proslavil.. Dalším popudem toho byl delší čas mezi Zoo Tv a nahráváním, který jednotlivý členové skupiny využili na individuální práci. Clayton trávil čas v New Yorku a vrátil se do Dublinu, kde jeho dlouholetá družka přivedla na svět syna.
Bono strávil čas s rodinou, ale též procestoval svět a setkával se s hvězdami jako je Frank Sinatra a Pavarotti. The Edge začal nový vztah ke kytaře, z které pomocí nejmodernější elektroniky vytahoval nové zvuky, pazvuky a mozek zatemňující hluky.
Bono: "Chtěli jsme udělat album, tkerý by odrážel váš život."
Clayton: "Snažili jsme se vytvořit nvoý styl hudby, který doposud neexistoval, ne jen skládáním nových typů písní."
               U2 se spojili s géniem zpoza mixážních pultů Howiem B, spolupracovali i producenti Dayid Morales, Stave Osborne a David Holmes, který se prezentoval hned na více remixech písně Discotheque. Dalšími výběrovými skladbami jsou Staring at the sun, Last night on Earth a Please. Na poslední jmenované písni je vidět typický přístup skupiny U2, neustále pracovat nejen na nových skladbách, ale i na těch , kterých albumovou verzi možno pokládat za konečnou a nevylepšitelnou. U2 to zkoušejí například na tzv. soundcheckov před samotnou show.
Tu se rozhodli představit na popeleční středu 12.2.1997 v K-marketu.
S Popmartem se poprvé U2 ukázali i v Praze, kde se něco podobného do té doby nezažili. Po koncertu se překvapený Bono zeptal publika. "Může mi někdo říct, proč jsme tu ještě nikdy nehráli?"
Popmartu navštívil snad celý svět. Poslední koncert popmartu se konal v Japonsku.
U2 se nechali v roce 1998 ukecat skpolečností a uzavřeli s Polygramem smlouvu na albumy Best of 1980 - 1990 (v omezené sérii vyšel i jako dvojalbum s b-stranami singlů ze stejného období) a Best of 1990 - 2000. U2 tímto neřekli poslední slovo a zprávy hovoří o nových projektech. Bono si však myslí, že i když Popmart měl velký úsěch, do budoucnosti zkusí upustit o mega show a udělat něco menšího…
Jenže to už říkali i po velkolepé show Zooropa, tak uvidíme…..

Fotky z koncertu: